Tarzanice | těžké ráno

Nazdárek. Po ne zrovna slavným včerejšku přišel dnešek. Moje ráno: Otevřu oko a pomyslím si kde to sem, otevřu druhý a říkám si, co se stalo, promnu si oči a divím se, kdo to chodí v kuchyni, bouchnu se do hlavy a přemýšlím, co se včera stalo. Já nevím, co se včera dělo, ale já byla jak po opici. Vůbec mi nedocházelo, co se stalo a proč ležím v posteli v pyžamu. Při tom si teď už na beton vzpomínám, že sem přišla domů sama. Pak přišla snídaně. Z hermelínu se mi začal bouřit žaludek a žaludeční šťávy taky nebyly v pohodě. Ale dostala sem ho do sebe, protože sem netušila co se včera stalo. Třeba sem byla nažraná a tak sem nechtěla mamce odporovat. A jako naschvál, mamina nic neříkala. Přesunula sem se zpátky do postele a napsala člověku, kterýho si pamatuju, že byl se mnou: "Cítím se jak po flámu". Pak mi teprve došlo, že cukr nemá kredit a tudíž mi neodepíše. A za dalších dvacet sekund mi došlo, že mi včera nešli psát smsky. Ležela sem a čuměla do blba. Snažila sem se vzpomenout co se včera stalo...
S Terezou sme si dali langoše a šli za holkama. Shini přivedla jakousi holku, které jsem v tu ránu, nemohla přijít na jméno. A pak sem najednou měla jasno. Vzpomněla sem si, že sem vážně neměla ani kapku alkoholu a co se ten večer dělo. Potkávala sem pořád dokola jednoho debila, i to co mi říkal. I na ohňostroj, kdy sme s cukrem seděli v mokré trávě, kolem nás bylo tucty lidí, žrali sme popcorn a já si stěžovala, že začínají vylejzat zamilovaný dvojice. Načež sem usnula znova.
Po desetiminutovým spánku sem se přesunula k počítači. U shini najdu pesimistickej článek a došlo mi, co sem včera vyváděla. Bože znáte někoho tak blbýho jak sem já? Samozřejmě nastalo litování nad určitými situacemi. Pak přišla Lenka na icq. Žehlila sem a žehlila, až sme dospěli k tomu, že včerejšek byl blbost.
Teď tu sedím a čumím. Do blba. Začíná mě štvát jaká sem. Moc živá. Moc energická.
Stejně to ráno bylo hodně divný...