Historie, vzpomínky, minulost

Zase jednou pesimistickej článek. Nechci vám kazit náladu, tak to asi nečtěte...

Někdo žije přítomností, někdo minulostí, někdo budoucností. Já to mám stejně. Minulost - prostě se to stalo a bylo to. Jsme lidi, takže to cítíte. Proto taky já žiju minulostí. Budoucnost - stane se. Budoucnost je nevyzpytatelná. Proto na ni moc nemyslím. Nevím kam půjdu na střední, nevím co budu dělat za pár dní, nevím co se stane za pár měsíců. Proto ji moc neřeším. Realita - žijeme ní. Jednou nahoře, podruhé dole. Jako na houpačce. Pak si jenom vzpomenete, co bylo super v minulosti a vzpomínky jsou tady.

A proč taková kravina na úvod?

Snad skoro každej má icq, skype nebo něco podobnýho. Pročítali jste si někdy historii? To, co jste si s určitými lidmi psali třeba před měsícem, dvěma nebo třema? Myslím, že ano. Já teda jo. Většinou se vracím k perlám a hláškám. Popisu dne, vzpomínkám a tak. Někdy ale k hádkám. Něco hnusnýho co mi kdo napsal nebo co já jsem napsala. A ikdyž už je to pryč, je mi to líto. Je mi líto jakou kravinu jsem udělala. Co za blbost jsem napsala. A někdy i k hezkým chvílím. Třeba ikdyž jste totálně na dně a kámoška vám napíše: Mám tě ráda. Žádný MTR a MTMMMMR. Prostě normálně. A já si pak uvědomím, že na světě jsou i lidi,který ikdyž štvu mě berou takovou jaká jsem. Ale existuje mám tě Rád a mám tě rád. Rád s velkým R někdo napíše a je to pravda. Rád s velkým R věřím pár lidem, moc ne. Protože mě třeba už někdy zradili a nejde na to zapomenout. Malá zrada bolí, ale dá se odpustit. A ustavičný neshody... Na to se zapomenout nedá. Jednou se mě někdo zeptal, jestli mu věřím, že mě má rád. A já napsala: "Nevím". V té chvíli jsem se nechápala. Nevěděla jsem co chci. Teď bych napsala že ne. Nevěřím. Nejde to. Nevěřím lidem. Ne teď. Jsou chvilky kdy jsem schopná ze sebe všechno vyklopit a pak najednou ne. Přijde na mě špatná nálada ani sama nevím jak... No a pak zbytek. Od klasických otázek "jak se máš", "co děláš" apod. k nejrůznějším blbostem. Vážně jsem někdy na icq řešila takový kraviny. Nebudu psát příklady, možná to těm určitým dojde.
A pak dojde na vzpomínky. Od veselých chvilek lítání v obilí, dělání blbostí přes relaxaci, odpočívání na louce až po ty smutný. A pak si řeknete:

Even though you feel all alone, it can't rain everyday, it don't rain forever. Your sunshine may be gone but i know, it can't rain everyday, it don't rain forever...

Každej den není na nic, každej den je něčím zvláštní, jinej...

It can't rain everyday, it don't rain forever..

A stejně když si přečtu tenhle článek za nějakou dobu, řeknu si: "Deniso, cos to zase vymyslela za kravinu, o co ti vlastně v tomhle článku šlo?!?"