Měním se...

Prostě cítím, že se měním.

To, co před prázdninama bylo pro mě samozřejmý, když sem sedla na komp... To už dnes udělám, jen když se nudím. To, že mě nebavilo psát už se změnilo, ale teď nevím jestli bych neměla přestat z jinýho důvodu. Hudba pro mě byla hudba, nikdy sem na ní nevisela, teď je to něco, co k životu potřebuju, moje závislost. Pak taky ještě jedna věc, stydím se za ni. Dřív jsem třeba přišla k Ivetě a řekla "čau". Dnes mám z každýho dne, kdy jsme spolu prostě radost. Hodím úsměv ikdyž mám třeba špatnou náladu, blbý období. Lidi si nezaslouží, aby když mám já špatnou náladu abych jim ji prostě zkazila. A proto se snažím. Snažím se být happy a střelená jako dřív. Prej mi to i jde, takže je to fajn.

Jenže teď bych se chtěla pohybovat v okruhu lidí, kteří mě mají rádi takovou, jaká jsem. A je jich dost a za to jsem hódně ráda. Už nemám na to se snažit vyjít s někým, kdo o to nestojí. Dřív bych se ještě snažila něco zachránit. Ale teď... Jsem ráda za ty, který mám a prostě mě mají rádi. Nikdy jsem si to neuvědomovala. A teď si toho maximálně vážím...