Nožem do zad, hlavou proti zdi

obrázek: woodeye

...nálada buď a nebo...

Už teď je jasný, že budoucnost je daná. Vše to tak mělo být, já si ale nestěžuju a taky to tak bude. Na jednu stranu jsem šťastná, nemyslím na jedno, ale žiju pro ostatní. Snažím se bavit, snažím se být šťastná, snažím se žít. A pak to jeden pohled zkazí a já umlknu, sklopím oči a přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta. A jsem jiná než za normálních okolností. A pak zase ožiju. Jsem zase jako předtím, před pár minutama, zase se snažím, abych nevypadala jako padlý anděl. Sakra, blbej přívlastek. Hele mám prapodivnou náladu, píšu zde divný spojení. Omlouvám se. Ale i tak. Nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo.

Je lepší ztratit osobu, kterou jste měli rádi nebo ji šlapat po štěstí? Je lepší ztratit někoho komu jste rozuměli jen proto, aby jste poznali, jakej doopravdy je? Je lepší nedát světu najevo, že něco malýho se vevnitř svíjí a křičí nebo si namlouvat, že se nic nezměnilo?

Nehledejte souvislosti. Nepochopíte mě. Nechápu já vás. Nevěděla jsem co chci. Bála jsem se.

Tohle není depresivní článek, jak si určitě mnozí myslíte. Jsou tu myšlenky. To co mi proudí hlavou sem a tam. Naráží do stěn a zapichuje se do rozumu. Sakra co to zas kecám?

Hlavou proti zdi - sama proti sobě, nožem do zad - hlavou proti zdi - sama proti sobě...

Tennessee... Zvláštní songa, která vás nutí přemýšlet. Ať už jste zamilovaní nebo ne. Ať už jste šťastní nebo ne. Ale já ji poslouchám pořád dál. Ikdyž jsem v obou uprostřed.

A tak tady plodím tyhle nesmyslný kraviny, který nikdo číst nebude, protože už na to lidi kašlou. Přečtou to asi ti, co mě znají osobně, aby mi pak následně mohli vyčíst, co jsem za prase. Nebo mi řeknou, že chci, aby mě všichni litovali. A nebo napíšou, že mě nechápou. Nikdo se nesnaží mě pochopit, ale to nikomu nevyčítám. Ale vězte, že tohle si píšu pro sebe. Pro sebe, abych se vypsala. A nadala si, co jsem za vola. Aby to ze mě spadlo. A já mohla jít s klidným pocitem spát.

Chtěla bych být pták. Letec. Seděla bych někde na vysokým místě a měla před sebou celý světa kus. Pak bych roztáhla křídla, popošla a vzlétla. A letěla bych, kam bych jenom chtěla. Tam, kde vzpomínky na mě nemůžou. Tam, kde nemusím přemýšlet. Sklopila bych křídla a koukala do dáli. Pak bych se otočila a šla vstříc novému životu.

Tohle je zase zasněná nálada. Tady vidíte, co jsem za člověka. Divnej typ, co nechápe ani sám sebe. Taky nechápu proč to sem píšu. Mám chuť to smazat, ale ještě si to aspoň jednou přečtu. A nebo to mazat nebudu. Ať si zase lidi pomyslí, co jsem za idiota.

obrázek: vollyy