Tarzanice | Z obláčku na tvrdou zem

Předem upozorňuju, že je to mírně depresivní článek, takže nečtěte to Martine, Ondro, shini a všichni komu to vadí...

I'll Be Waiting

Už bych teda mohla říct, jak se věci mají. Podotkla bych, že se si myslím, že už nebudu šťastná jako dřív. Od začátku prázdnin, ikdyž se nic převratnýho nedělo, je to se mnou špatný. Dobrá nálada si sbalila štěstí na cestu a odešla neznámo kam. A tak už tady víc jak tři měsíce hledám. Hledám a nenacházím. Hledám to nejcenější, co jsem mohla mít. Chuť do života. Je to jako lano do propasti. Stojíte na dně a snažíte se vyskočit a dosáhnout na lano, který se houpá tři metry nad váma. Stačilo by najít nějaký třeba velký kámen. Stoupnout si na něj a vyskočit. Chytit se a vyšplhat.

The Islander

Snad ten šutr jednou najdu. A budu mít sílu na to, abych se dostala ven. Abych to upřesnila, řekla bych, že spíš přežívám než žiju. Škola to kazí potom úplně. Není nikdo, kdo by mě bral vážně. Fajn, to vám neberu, vždycky jsem byla za tu, která má pořád dobrou náladu a problémy nemá. O tom vědělo jen pár lidí. Jednou se mě Lenka zeptala, jestli si myslím, že mám největší smůlu. Nevím co si myslet, ale toto si teda určitě nemyslím. Stačí se zamyslet. Bezdomovci, děti v Africe, otroci a další hnus. Týraný zvířata. Lidi jsou svině. Nemyslím si, že mám největší smůlu, ale smůlu mám, Leni. A nemyslím si, že ty ji nemáš, jak tvrdíš. V tom to není. Není pravda to, co jsi mi řekla. Ale nebudu tu rozebírat zase tvoje problémy, promiň.

Nemo

Zas jedna z těch písniček, co vám něco připomenou. Tohle sice není v přímým spojení, ale i ta zmínka se zavrtá do hlavy. To dávný štěstí, dávná zábava, dávní kamarádi, dávný krásný slova, všechno je pryč. Kam se to ztratilo? Do propadliště dějin. No... Musím ale říct, že čím jsem starší, tím jsem blbější. Napadají mě věci, který třeba i nejsou pravda. A nacházím čím dál větší potřebu se vypsát. Potřebovala bych slyšet pár slov. Pár vět. Pár věcí. Mám tě rád mi po dlouhé době zase někdo řekl. To je ta síla, díky které žiju. Vím, že tu ještě pro někoho jsem. Chybí mi pár lidí. Chybí mi to chození ven. Čaku, jde se. A chybí mi chvíle, kdy všechno bylo jinak.

Slipping Away

Teď bych potřebovala se vypsát z poslední věci. Tohle nevnímejte, kašlete na to.
NE, můžu se na to vysrat. Nic, ani úkol, radu, nic. Jak vy ke mě, tak já k vám. Prostě KONEC!!!
A co dál? Půjdu dodělat úkol do matiky, ikdyž je pátek. Co dělat, radši než to moje zoufalý doufání budu dělat něco užitečnýho. A kdyby někdo tušil jak správně určit souvětí souřadné a podřadné s větama, ozvěte se.
Omlouvám se, že je tu opět článek, kterýmu asi nerozumíte a taky... Článek, kde se vypisuju a nic záživnýho tu pro vás není. Potřebuju lano. A dostat se z toho. A tak budu pořád doufat...